NAPOLEON SAMMY

Zlomyslníci tvrdívali s jistotou ve tváři, že to SAMUEL RESHEWSKI nedotáhl na vojenskou míru, neboť si jako pětiletý fakan ušoupal nožky, když hrál simultánku za simultánkou. Hm. To víte, to je kilometrů, které se našlapou od šachovnice k šachovnici.

To Sammy ještě žil s rodiči v polském Ozerkově. A tohle město bylo vyhlášené právě tím, že zde žije fantastické šachové tóčo, neboť Třetí oko bere na sebe povinnost zvýraznit talent od Boha: když už tak už zde žije naprosto famózní fantastické dítě šachů. Kdekdo byl zvědavý, co je pravdy na tom zázraku přírody a finty ve prospěch filuty. „Sammy“, Samuel jezdil s rodiči od vesnice k vesnici, od města k městu a porážel v simultánkách i mnohem starší soupeře. Přes všechny předpoklady, že bude jistě mistrem světa, tohle proroctví nevyšlo. Vždy mu scházel kousíček, aby získal tu nejvyšší šachovou korunu.

Měl jsem štěstí na událost v den dé: Reshewského jsem viděl pilně a nezkresleně jako karikaturista šachových partií svým bělmem v Bělehradě 1970. Z jeho pověstné zázračnosti leccos nefungovalo, avšak na proslulosti se mnoho neztrácelo. Vždyť se ještě probojoval mezi reprezentanty Světa proti týmu CCCP. A to hovoří jen o jeho kvalitě.

Znal jsem ho předtím jen z fotek. Nejtypičtější na něm byla rozsáhlá pleš – a nadnesené držení hlavy na těle – jako by se chtěl povýšit nad své vzrostlejší konkurenty. Hm. Ještě než to gigantické střetnutí Svět contra CCCP začalo, ptal jsem se v sále hotelu Vlasty Horta, který je to ten Reshewski? Plešatý je akorát Bronštejn, a toho znám. Ukázal mi na drobnou postavičku, třímající v zaťatých zubech lulku. Jenže, ten přece není holohlavý holobrádek? Má vlasy upravené jak filmový kluk z plakátu, rozuměj filmový filuta mæstro… Hm…

Hm no jo, Sammy byl v Bělehradě – vlasatý chlupáč, jako psisko kudrnáč! Ne, neměl paruku. V USA mu specialista narouboval pod kůži vlas po vlasu, takže nosil pěkně ulízanou fasádu. Za pěkně tučnou dolarovou paletu! Ale co by jeden neudělal, aby mohl opět být navenek fešákem jako ze žurnálu králů šach–mat. Musím uznat, že mu to seklo. I když mne trošku mrzelo, že budu muset předělávat starodávnou karikaturu na tu aktuálnější. Od prvého okamžiku mi Samuel Reshewski připomínal Napoleona. Teprve pak mi prozradil inženýr Šajtar, že se mezi hráči říká Sammymu „malý Napoleon“.

Když jsem se v Bělehradě osmělil Reshewského požádat v hotelu, kde byli všichni aktéři ubytovaní, o autogram na kresbu, zle jsem pochodil. To je nehorázně přísnej frajer, říkal jsem si pro sebe. Ptal jsem se Vlasty Horta, proč mi stejnou karikaturu asi za tři dny potom podepsal s ochotou, s nelíčenou ochotou. Vlasta se mi vysmál – vycenil přitom svá bělostná kusadla – jakpak ti ji měl podepsat: to byl předtím zrovna pátek a on drží šábes! Hm, šach nešach, šábes je podstata jeho bytí. Při šábesu ani nekibicoval. Ruce, které ho asi svrběly, aby si také přisedl k mariáši, měl jen pevně stisknuté…

DODNES JDOU

K seznámení s některými význačnými osobnostmi pomáhá občas štěstí. Někdy i moje záslužné slušné čmáranice.

U předsedy Mezinárodního olympijského výboru, pana JUANA ANTONIA SAMARANCHE, jsem k té znamenité známosti přišel přes výtvarnictví. Pan předseda MOV viděl některé plastiky našeho sochaře Zdeňka Němečka. A našel v nich takové zalíbení, že se rozhodl objednat u něho návrh na výtvarnou výzdobu sídla MOV v Lausanne.

Naštěstí jsem se znal s Němečkem natolik, že jsem mohl doprovázet pana Samaranche jak české saranče u pomeranče při jeho návštěvě Němečkova ateliéru v Libni u Vltavy. Již tenkrát mi bylo sympatické, že si pan předseda prohlížel soustředěněji autorovy figurální pohybové plastiky než portrét zakladatele moderních olympijských her Pierra de Coubertina. Ty plastiky byly plné dynamiky, která autora vedla ke zvýraznění některých tělesných proporcí, což ovšem v té době nevonělo zastáncům koženého realismu: sice věrnost modelu, ale těžko vyjadřujícího ve sportu to nejdůležitější – pohyb! Trochu jsem ten svůj názor na tenhle problém vykoktal svou šafránovitou a nedostatečnou znalostí francouzského startu do výraziva v pohybu, leč zřejmě zrovna tím jsem mu padnul do noty. Poprosil mne na závěr delegace, abych sochaři jeho názor přetlumočil do českého výraziva. A poté požádal šoféra svého bouráku, aby přinesl nějakou obálku a předal mi ji. Byly v ní pečlivě zabalené kapesní hodinky značky seiko s vyrytým znakem MOV. Brilantní švýcarský dar pečlivosti v přesnosti.

Kamarád z redakce, když jsem se mu s tím dárkem pochlubil, jen pozdvihl obočí a vyjevil svou znalost řka: „To bude nějakej lacinej šmejd!“ Nechal jsem ho při tom. Ale i po více než čtvrt století jsem mu připomenul, že ten lacinej šmejd jde na vteřinu přesně a vyměňovat baterie stačí jednou za dva roky!

(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)

O JIZERSKOHORSKÝCH LUPIČÍCH

O lupičích a loupežnících se vyprávělo na několika místech v Jizerských horách. Na jižním úpatí hor, na Jablonecku a Tanvaldsku, to byly pouhé pověsti, avšak na západě hor, v souvislých lesích kolem Hemmrichu (Hemmrich je místní výsostné označení – údajně podle poustevníka emerity – pro nejhořejší část Oldřichova v Hájích, která se rovněž nazývala Filipka. Později přešlo označení Hemmrich i na lesnaté a skalnaté okolí Oldřichovského sedla...) lupiči opravdu žili, dokonce ještě v devatenáctém století.

Procesí, která chodívala kolem roku 1853 Starou poutní cestou přes Oldřichovské sedlo do Hejnic, se obávala „loupežnického hejtmana“ Filipa Krauseho. Rodiče jím děsili zlobivější děti a caparty, ale sami se také děsně třásli, co nerv káže, to hrdlo veskrze neráčí, když procházeli starými podezřelými bučinami a houštinami kolem Emauzského obrázku a pomníčku Zabitého mládence. Stalo se někdy, že tam potkali asi pětatřicetiletého muže v mysliveckých šatech, střední, robustní postavy, se světlým licousem. Ozbrojen nebyl, ale jeho pověst byla namakanější než jakákoli zbraň a samostříl devatenáctiletého století. Nikomu nevelel, loupil údajně sólově, ale uměl to lépe než jiní a byl také mnohem zmužilejší (Leonardo di Caprio – ale tučnější vydatnější sousto, sólokapr pro černé kroniky). Věděl ovšem také, komu se může dát poznat neozbrojen: před četníky a lesním personálem se ukrýval. Lesníci z Nové louky jednou dostali raport, že Krause tajně bydlí na hoře Jizeře: z komína opuštěné lovecké chaty pod vrcholem stoupal dým. Lesníci naládovali pušky, za tmy se vydali na Jizeru a obstoupili chatu. Uvnitř našli jen dva vyděšené turisty – účetní jedné liberecké fabriky, kteří zabloudili bez kódů, bez GPS a bez souřadnic vedených čísly a přenocovali na divoko v lesích neznámo kde. Podobně obklíčili v lese u Vysokého nedaleko Dětřichova muže s vysloužileckou čepicí, ale ani on nebyl obávaným hejtmanem Krausem: muž sice před lesníky uháněl, co mohl, ale jen proto, že tajně strouhal ze smrkových kmenů smolu.

Filip Krause byl syn pytláka ze Řasnice na Frýdlantsku. Vrchnost starého Krauseho „oddělala“ osvědčenou metodou: nabídla mu místo hajného. Bývalý zkušený pytlák, co měl pro strach uděláno, vykonával novou profesi tak svědomitě a s takovým přehledem Přemka Podlahy podprahového vnímání o jiných pytlácích v revíru, že ho jeho bývalí kumpáni jednoho dne odpráskli v hájovně oknem, pomsta byla ve sladkokyselém nálevu nepřívětivá. Syn Filip pak zpustl bez táty: začal sám pytlačit a vykrádal kostelní pokladničky. Kradl a pytlačil i na vojně a několikrát i dezertoval. Pokaždé ho chytli a po třetí dezerci odsoudili k trestu smrti. Trest mu pak zmírnili na pověstnou „uličku“: dělostřelec Krause musel projít sem tam řadou tří set mužů, a to desetkrát. Bez odpočinku. Inkasoval šest tisíc jedna ran lískovými holemi, které byly po polovině vejprasku vyměněny za čerstvé šlehající metly. Většina takto potrestaných vojáků to nepřežila, Filip Krause měl tuhý kořínek jako zázračná spermie od siločar Spořínek. Dva týdny ležel ve vojenském špitálu v Hradčanech zabalen do octem navlhčeného plátna a střežen dvěma vojáky. Přesto po čtrnácti dnech jako nejkontroverznější mukl a mučedník justičních omylů tohoto kraje Jirka Kajínek uprchl: bůhví kde vzal kořalku, opil strážného notorického alkoholika, jeho šavlí rozřezal prostěradlo a se šavlí v ústech se po něm spustil po špitální zídce, Leonardo di Caprio by získal za jeho roli ve filmu zaručeně druhého Oscara. Provaz byl krátký, ale skok do temnoty se mu vyplatil za to vzrůšo riskování, pytlák a dezertér Krause zmizel beze stopy a na několik let získal draze vykoupenou svobodu. Štvali ho jako kance severními Čechami, ale vždy dokázal zamést stopy. Řada lidí ho skrývala před úřady, skrýše měl i v Jizerských horách, kde svou pouhou přítomností děsil neostražité poutníky. Odvažoval se prý navštěvovat – v doprovodu svého velkého pejska chytrého jako irskej vlkodav – liberecké noční podniky. Chytili ho až roku 1854. Jeho přítel z obce Pihel u Nového Boru ho pozval na křtiny svého miminka. Ničema Krause se způsobně dostavil, ale s ním se také přihasili četníci, kterým někdo loupeživého hejtmana napráskal. Četníci pročesali celý dům, ale odcházeli s nepořízenou. Pak hospodyně a paní domu udělala kiks, který stál lupiče Krauseho život: začala se jim pošklebovat. Rozzuření četníci se vrhli nanovo do sklepa i na půdu a v jednom z jejích temných koutů našli jizerskohorskou známou firmu, pěkného zaretušovaného ptáčka. Soudu se nedočkal: ještě na půdě stačil spolykat arsenik, který u sebe přechovával, a v několika hodinách ho jeho vlastní rozhodnutí sebevraždy stálo život v České Lípě za strašných nesnesitelných bolestí.

Hejtman Krause nebyl sám, kdo si v polovině devatenáctého století zvolil jizerskohorské lesy za své útočiště pod sluncem. Byla to zároveň i banda lupičů a zlodějů, kteří si říkali „Liberečtí šibeničníci“. Přepadali na cestách kolem Hemmrichu pocestné i místní lidi, na Frýdlantsku vykrádali nezabezpečené samoty. Na podzim roku 1849 si všimli obyvatelé údolí Jeřice od Mníšku po Oldřichov v Hájích, že již několik týdnů prochází jejich vesnicemi, vždy mezi třetí a pátou odpolední, tlupa asi deseti neznámých mužů. Zvláštní bylo, že šli pokaždé jen jedním směrem a nikdo je neviděl vracet se. Tehdy řádila na Frýdlantsku zlodějská banda, ale nikoho se nepodařilo chytit. Kohosi napadlo, že zloději by mohli být oni tajemní muži, kteří přecházeli Oldřichovské sedlo a mizeli v lesích Hemmrichu: v těch dobách nezbývalo než chodit i za lupem pěšky (úpěnlivě konstatováno ve dvacátém prvém století), poněvadž železnici z Liberce do Frýdlantu chybělo ještě čtvrt století do doby vzniku. Jedné tmavé noci si lidé z Oldřichova na prevíty počíhali. Někteří hlídali s puškami nahoře v úzkém sedle, jiní stáli až dole ve vsi. Kolem půlnoci skutečně zaslechli, jak zdola z raspenavské strany namáhavě stoupají k sedlu neznámí pobertové. Zloději se vraceli z obchůzky po Frýdlantsku. Po krátkém zmatku a střelbě uprchli všichni zlodějíčkové – až na jediného, který všechny ostatní zradil. To byl konec „Libereckých šibeničníků“.

S k u t e č n í  silniční lupiči Jizerských hor jsou ale ještě mnohem starší. Z boleslavského kraje vedla přes Frýdlant do Zhořelce prastará obchodní stezka. Jedna její větev procházela Oldřichovem v Hájích, stoupala po úbočích Svahového vrchu a překračovala Jizerské hory v nevýrazném sedle na místě zvaném dnes Scheibe. (Scheibe má v němčině nejeden význam. V jizerskohorském dialektu označuje nejčastěji volné, víceméně rovné místo bez stromů v lesích.) Leží severovýchodně pod Oldřichovským Špičákem, západně od Hřebenového buku (původní buk padl roku 1903), kolem kterého dnes vede turistická naučná stezka z Liberce na Frýdlantsko. Scheibe měla nechvalnou a nevalnou pověst – na vozy kupců prý čekali v horských lesích lupiči. Nejméně bezpečno tam bylo v 15. a 16. století. Tehdy směli nosit poddaní i zbraň proti lupičům „k ochraně své a rodového majetku.“

Lupiči nebydleli pouze v lesích – tam jen kradli –, ale mnozí z nich žili dvojím životem jako zdánlivě slušní lidé. K lapkům nutno počítat i jejich pomocníky a panské úředníky, kteří prý za úplatu ohlašovali lupičům příjezdy a odjezdy kupců. Silniční lupič Petr Vorbach, který byl oběšen 30. listopadu 1470 ve Zhořelci, vypověděl, že „měl po vsích dvanáct kumpánů“. Jedním z nich byl i rychtář z Nové Vsi u Mníšku, hodinku cesty od Scheibe. Měl doma – alespoň podle Vorbacha – „necky plné zlata a kostelního náčiní a kromě toho u sebe 450 zlatých, které našel u toho, kterého zamordoval“.

Podle jizerskohorské pověsti prý bydlel Vorbach v takřečené Loupežnické sluji, v černé jeskyňce v žulových balvanech na raspenavské straně hory Kopřivníku, sotva dva kilometry severovýchodně od Scheibe. Dobří znalci Jizerských hor najdou ještě dnes onu zvláštní jeskyni: v nejhustším houští a balvanech ústí nízký, snad půl krát půl metru velký otvor mezi skály. Po několika metrech plazení úzkou chodbou se objeví v záři svítilny jeskyně několik metrů velká průrva. Pustota a divokost dnešního okolí propůjčují jeskyni, která leží v pětatřicátém lesním revíru polesí Špičák, skutečně loupežnický ráz. Bude-li kdo hledat v nitru skály poklad, nebude první: už hodně lidí slídilo v jeskyni po naloupených hodnotách Petra Vorbacha i po tajné únikové chodbě, která prý odtud vedla do Skalního hradu.

Jen několik set metrů od Scheibe leží mohutné srázy Skalního hradu. Do hloubky třiceti metrů na údolní straně a deseti na straně náhorní spadají šedé žulové stěny skály. Krásný rozhled! Pověst se zmiňuje, že na Skalním hradě stávala dřevěná tvrz, původně pro hlídky, které střežily jako oko v hlavě cestu přes Scheibe, později ji naopak obsadili silniční lupiči. Ve skále jsou otvory, které připomínají lože pro trámy dřevěné stavby, a proto archeologové kopali před 88 lety i v prohlubních na vrcholu skály i pod Skalním hradem. Našli silnou vrstvu popela, četné střepiny středověké keramiky a špičky šípů. Většina toho, co se však o Skalním hradu vypráví, je ovšem smyšlená zavařenina: Z hradu prý vede tajná chodba nejen do Loupežnické jeskyně, ale i do frýdlantského zámku. Na Skalním hradě prý žila proti své vůli krásná a nešťastná „loupežnická milá“ a musela chodit tajně do Frýdlantu pro zásoby. Zamilovala se do rytíře a cestu ke Skalnímu hradu mu označila krupicí, kterou za sebou sypala. Když pak rytíř přitáhl pod hrad, chtěli se lupiči dívce pomstít. Prchala před nimi po temenech skal a želbohu měla horší úraz než Cyklomiss 2010 Katarína Hranaiová, byť byla stejně precizně pohybově vybavena, vybarvena jako poezie cyklistického stylistického pohybu, zřítila se do strmé a hluboké průrvy, která se rozevírá ve skalních spoustách a jmenuje se po ní Panenský skok.

Dnes už je ten kraj liduprázdný. Když jsem před několika lety procházel lesy kolem Špičáku a pátral po památkách na staré cesty a lupiče, procházela přes Scheibe již jen bědná cesta světlou smíšenou bučinou a na mohutném smrku tam visel železný kříž. Nic již nenasvědčovalo úzkostem dávných poutníků a kupců. Je to ostatně již velmi dávno, kdy tudy prosvištěli naposledy: stezka přes Scheibe byla koncem sedmnáctého století definitivně opuštěna. Silnice z Liberce do Frýdlantu přes Albrechtice stojí v dnešní podobě od roku 1833, silnici z Raspenavy do Oldřichova v Hájích začali lidé budovat roku 1847, ale na Oldřichovském sedle ji dokončili až roku 1861. O čtrnáct let později, roku 1875, vybudovali pohodlnou i pohlednou železnici s párou. Hemmrich pozbyl svoje nebezpečí, ale ještě dlouho platil za „zakletý rajón“: Je to kraj, kde podle pověstí bloudí duch nenáviděného frýdlantského hejtmana Platze z Ehrentalu, který desítky let, až do své smrti roku 1722, plenil a plísnil poddaný lid. Lidé pak vídali, jak mrtvý hejtman projíždí lesy na Hemmrichu na ohnivém oři se smečkou psů a loví jeleny. Když podzimní vítr skučí holými větvemi jizerskohorských bučin a kmeny a větve mohutných stromů o sebe skřípají, říkají lidé, že to hejtman Platz musí za větrných nocí rozřezávat pilou všechny kameny, balvany a skály na horských stráních Hemmrichu. A kdo zná ten skalnatý loupežnický kraj západního pomezíčka Jizerských horských kouzel, ten ví, jak asi velká musela být vina dávno zemřelého hejtmana a jak strašný je to trest.

Skalní hrad pod Špičákem není jediným místem v Jizerských horách, kde měla stávat loupežnická tvrz: mnohem známější a archeologickými nálezy ověřen jest Jezdec v kateřinském údolí (opětovně nelze nevzpomenout žoviálně na bodře vyléčenou Kateřinu Hranaiovou jezdkyni), dnes už jen strmá skála vysoko nad úzkým údolím Černé Nisy. Z náhorní strany jej chrání velmi nezřetelný polokruhovitý val. Když jej lidé před 88 lety a třemi týdny prokopali, zjistili, že byl dělán ze dvou řad kůlů, mezi nimiž byla udusána hlína s drtí. Na skálu vedou tesané schody a na jejím temeni – výrazněji než u Skalního hradu – jsou rovněž vytesána lože pro trámy a obdélníková prohlubeň. Mnoho sporů již bylo o Jezdce! Pan Gebauer jej měl za obětiště starogermánských kněžek, jiní za strážní letohrádek, který chránil cestu údolím Nisy, další v něm spatřovali nefalšovanou loupežnickou tvrz. Věřme jen odborně vedeným výzkumům: roku 1926 vyslal pražský Státní archeologický ústav své pracovníky dr. Buchtela a dr. Šimka, aby pustou skálu ohledali. Archeologové našli otesanou skálu a na ní řadu letopočtů, od 12. do 15. století. Většina z nich byly novodobé falzifikace a původní snad zůstal jen letopočet 1381. Při vykopávkách nalezli mnoho střepin keramiky ze 14. a 15. století a jen velmi málo ze století třináctého. Starší osídlení nezjistili. Zdá se, že Jezdec byl skutečně pevnůstkou k ochraně cesty a po husitských válkách snad na čas i loupežnickým hrádkem. Podle četnosti popela usoudili archeologové, že Jezdec vzplál a lehl popelem.

V archeologických vykopávkách se samozřejmě nenašly pověsti o Jezdci, o tajných chodbách, Černém Jírovi, Panenské stráni. Přesto se již staletí v Jizerských horách o Jezdci tradují. Jedna tajná chodba měla vést odtud až do Liberce, druhá dokonce desítky kilometrů až na Hamrštejn v Ještědských horách. Hrad Hamrštejn býval často spojován s jizerskohorskou loupežnickou tvrzí, už proto, že náležel ke stejnému panství: Odtamtud prý také unesl lupič Černý Jíra krásnou dceru hamrštejnského pána a držel ji na Jezdci. Panenská stráň nad dnešní rudolfovskou elektrárnou na pravém břehu Nisy prý svědčí o vycházkách zajatkyně. Její snoubenec loupežníky přepadl a hrad dobyl. To všechno vypráví pověst jen proto, aby vysvětlila, proč nahoře na skále Jezdci je prohlubeň, která tvarem připomíná otisk koňského kopyta: odtud prý skočil se svým koněm do hlubiny Černý Jíra, když viděl, že hrad padl a jeho kumpáni to mají za sebou. Protože skok do smrtící hloubky prý dopadl na jedničku, je možné jen jedno vysvětlení: Černý Jíra byl ve spojení s nečistými mocnostmi a jeho pekelný kůň nechal navěky ve skále otisk svého kopyta.

https://www.youtube.com/watch?v=cyT1E_CROLo

J

https://www.youtube.com/watch?v=0hwG1bjl3nA

https://www.youtube.com/watch?v=M7NbZIcs93c&index=3&list=PL-ZXo_AEVRGQnrNCnMmYkV28lw4VVLs2f

https://www.youtube.com/watch?v=DBX7veYUnBI&list=PL-ZXo_AEVRGQnrNCnMmYkV28lw4VVLs2f&index=8

https://www.youtube.com/watch?v=8YETqWwerIs&index=11&list=PL-ZXo_AEVRGQnrNCnMmYkV28lw4VVLs2f